Spousta z nás konzumuje pohádkové příběhy beze špetky kritičnosti. Přijímáme čisté nesmysly jako holá fakta. Nepodivujeme se nad velkými mezerami v ději a nepokládáme si otázku, zda tomu či onomu tak skutečně mohlo být. Nepátráme po pravdě, hovíme si ve lži, rochníme se v blažené nevědomosti. Necháváme se dobrovolně uzavřít pohádkami do omezeného světa, kde s pokorou přijímáme cenzuru, neověřené informace a nepodložené lži!

Náš Klub skeptiků Neldamotos drží věčnou stráž nad tokem informací a střehou se každé nepravosti dnešního, minulého i budoucího světa, i proto se bez většího váhání odhodlal zjistit, zda Jeníček a Mařenka z báchorky o Perníkové chaloupce skutečně mohli užíti božího daru jako účinného pomocníka podobnému Ariadnině klubku. Úkolem bylo prověřit, jestli Jeníček a Mařenka doopravdy mohly užíti kousky chleba jako značení cesty, aby mohli se navrátit z hvozdu zpátky k nezodpovědným rodičům domů (tehdy ještě OSPOD neexistoval).

Zadání experimentu: Kolik kilometrů lze ujít s pecnem chleba?

Otázka, kterou jsme si kladli, zněla: Kolik kilometrů byli schopni tito dva malí dobrodruzi s jedním pecnem chleba dojít?

K ověření této hypotézy jsme využili moderní experimentální metody. V nejmenovaném obchodním řetězci jsme zakoupili bochník moravského chleba (900g). Celý pokus proběhl v přísně kontrolovaném prostředí na Frýdecko-Místecku.

Celá akce měla svůj počátek u kaple Povýšení sv. Kříže v Hájku na území obce Lískovec. Zde započala cesta Jeníčka a Mařenky, zde započala cesta Tomáška a Madlenky. Na tomto posvátném místě bylo slavnostně zahájeno drobení chleba. Vzdálenost mezi jednotlivými drobky byla náhodná, intuitivní, závislá na konkrétních podmínkách daného terénu, avšak důmyslně promyšlená tak, aby se zpětně dalo po takto značené trase vrátit. I kdyby cestu rozšlapala družina důmyslného rytíře Dona Quijota de la Manchy na bojovné výpravě proti větrným mlýnům, cestu domů by bylo stejně snadné najít. Překazit návrat domů by se tak nepovedlo ani podkovám vyraženým v neživém asfaltu.

Překvapivý závěr analýzy

No a nejspíš netrpělivě čekáte na závěr našeho experimentu. Kolik kilometrů mohli dvě děti bez pomoci dospělých ujít s pecnem chleba? Je to zcela překvapivých deset kilometrů! Chtěli bychom upozornit na přesnost našeho měření. V momentě, kdy hodinky Toma zapípaly desátý kilometr, přesně tehdy padl poslední drobek chleba na zem.

Závěr naší cesty neskončil u perníkové chaloupky, nýbrž mezi desítkami neméně strašidelných (panelových) domů – tedy na sídlišti Slezská.

Zajímavým úkazem bylo i to, že Jeníček a Mařenka mohli býti vystaveni nepřejícím podmínkám přírody a přesto se navrátit do bezpečí jejich domova. Naše bádání zažilo nelítostný vítr, ledové sněžení, ba i podzimní listí, ale přese všechno příkoří, značení cesty chlebem bylo nečekaně zcela zřetelné.

Za Klub skeptiku Neldamotos,
Neldamotu zdar!