V našich úvahách o dalším, již šestém, výletu, jsme se ubírali k dilematu: běžky či sněžnice? Naše myšlenkové pochody se zdály býti logickými, neboť náš pud sebezáchovy nás chtěl varovat před již prožitým bořením stehen do sněhových závějí. Dnes můžeme říci, že bychom se bez rozmýšlení rozhodli jinak. Byť nám sněžnice zajistily vskutku nezapomenutelný zážitek do naší sbírky extrémního dobrodružství, máme pádné důvody je nenávidět.
Příprava na výsadek
Příprava na cestu bývá povětšinou nudná, ale tentokrát nám připravila nemálo vtipných chvil. První moment co jsme poprvé na vlastní oči uviděli sněžnice nám mohl naznačit, že ne vše půjde podle plánu. Prvotní šok nám zajistila neočekávaná velikost sněžnic (moc veliké). Takhle jsme si vůbec sněžnice nepředstavovali!
Naopak jsme si představovali, že v průběhu výletu nás bude sužovat ukrutný hlad. Neboť jednomu z nás neustále, i když se zrovna z hladu neozývá ventriculus, žbluňká a kručí břicho, neustále nás to nutí myslet na potravu (i při psaní článku). Důsledkem našich obav se nám batohy zaplnily hromadami posléze nezužitkovaného proviantu – čokopiškoty, fidorky, delissy, kinder čokolády všemožných druhů, tatranky, hermelín, Tomova specialita: zmražený rohlík s medem a máslem, herkules, kofola, litry černého čaje / citronové šťávy… Připravenému štěstí přeje.
Na vlastní pěst do Polska
Cesta se poprvé začala dramatizovat v Českém Těšíně. Vlak se vylidnil a v našem vagonu jsme zůstali sami. Potřebovali jsme se dostat do Cieszyna, a náš vlak měl mít cílovou stanici právě tam. Ale nikdo nikde, máme snad přestoupit? Situaci zachránili Poláci, kteří na poslední chvíli začali přistupovat. Do polského Těšína jsme úspěšně dorazili.
Cieszynské vlakové nádraží nám ukázalo, že na pravém břehu řeky Olše se kašle na Suchej únor. Místní pijani pokukovali svýma laickýma očima na naše těžce identifikovatelné hrůzné objekty na batozích (sněžnice). Jeden nás upoutal svým kapesním rádiem s metrovou anténou. To se člověku jen tak nepoštěstí vidět!
Stan jsme rozbili hned vedle velkého automatu na jízdenky, ale i přes tuto skutečnost se nás jedna paní přišla optat, kde zakoupit lístky na vlak.
Vnitřní prostor nádraží vyplňovalo spousta zajímavých lidí a nám utekla půlhodina jako voda, byť nám čekání připravilo i pár vypjatějších momentů.
Přesun do Ustroně
Hodně nás pobavil kontrast moderně vypadajícího nádraží a relativně nového rychlíku vůči kultuře vevnitř vlaku srovnatelné se stavem ostravské ulice Stodolní ve čtyři hodiny ráno. Půlka spolucestujících neuměla chodit rovně.
Přestupovali jsme v Goleszowě, jehož poměry přestupní stanice nám připadaly k popukání. Kol široká pustina, dvě platformy a transparentní koše na odpadky. Zde započal druhý díl seriálu našich vlakových dramat – na nástupiště přijel vlak směřující do Katowic a na displeji běžela i naše cílová zastávka – Ustroń. Tomuhle vlaku jsme ale nevěřili, a tak jsme ho nechali odjet. V případě nouze, kdy by se ukázalo, že šlo skutečně o náš spoj, zvolili bychom k našemu výletu alternativu – protější kopec.
Dojeli jsme do Ustroně, kde očividně architekt nemyslel na vozíčkáře, kvůli čemuž jsme museli z platformy prudce seskočit metaforickým padákem. ‚‚Kolejkę linową‘‘ od nás oddělovala velmi rušná silnice (podobně jako ve Stříteži, kde ovšem žádná lanovka není). Lístky jsme zakoupili vybroušenou čechopolštinou, abychom mohli projít turniketem na lanovku. A teď prosím zbystřete – začíná nejlepší pasáž celého povídání – turniket. Věřím, že jste již někdy spatřili lístek s kódem, který se má následně oskenovat na čtečce v turniketu, a stejně tak jsem i přesvědčena, že se vám to povedlo úspěšně. Až osmý únor mi ukázal, že tato na pohled ne příliš sofistikovaná činnost není samozřejmostí pro každého, nebo aspoň pro Toma ne. Tom uskutečnil několik nepovedených pokusů, a až se mu omylem podařilo zdárně lístek naskenovat, z tak náhlého a nečekaného velkého nadšení a překvapení nestihl projít turniketem, zatímco já jsem bez sebemenších komplikací již dávno čekala na nástup na lanovku. Turniket se protočil, ale Tom se ani nehnul a dále setrvával před branou. Zdálo se, že dveře na Velkou Čantoryji se mu navždy uzamknuly. Tom to vyřešil tak, že to prostě obešel.
O Polácích se říká, že působí emotivněji než Češi, což se nám mimo nádraží potvrdilo i na lanovce. Tolik lidí vás neosloví ani na nádraží v Olomouci nebo ve Svinově. Hovořili jsme s lyžařem, nebo spíše on vedl disputace s námi, a to ve třech jazycích (čeština, polština a angličtina) a po naszymu. Díky němu víme, že ve Wisłe je to dużo drahé a samý chlast.
Polák: *nesrozumitelná polština*
běžný small talk na lanovce v polsku
Madelaine: *ticho*
To máš: ‚‚Ja, ja troške.‘‘
Další perly, co naše uši pochytily:
- Jeho manželka nerada chodí v zimě na hory, a tak chodí sám
- ‚‚Dejte pozor, ať vám to děcko nevypadne!‘‘ (ukazujíc na objemnou krosnu se sněžnicemi)
- Dívaje se na naše červené uši a prokřehlé ruce se nás ptal, kde máme čepice či rukavice v takovém mrazu.
Exoti na Čantoryji
Dosud při naších putováních naše oči nepozřely slunka svit, ale toto jitro zdobilo blankytně modré nebe.
Mysl nás obou byla zaslepená blaženou nevědomostí a my se s urputným nadšením pustili do nasazování sněžnic. Naše vzezření muselo působit dosti bizarně. Představte si příšeru z Fimfára – malé proporce lidského těla, obří klapavá chodidla, která svým hlukem dozajista vyplaší medvědy až v Ružomberku. Okolní turisté si z nás udělali takovou atrakci, že si na nás ukazovali prstem s pobavenými pohledy. Jistě, tehdy nebyl důvod nasazovat sněžnice, ale když už jsme za to zaplatili zálohu, tak proč to nevyužít od prvního možného momentu.
Chůze v tom byla náročnější, články tvrdí o jednu třetinu, my si však stojíme za názorem, že i na chůdách po horách by se chodilo snáz. Upřímně, vydrželi jsme to tak hodinu, potom naše trpělivost vypršela, přestože již v půli cesty jsme si sněžnice po překvapivém zjištění vyměnili – Tom měl na sobě dámské sněžnice, já pánské. Mohla nám to napovědět jak barva, tak konstrukce.
Cestou jsme zdolali Velkou Čantoryji, kde nám nebyli schopni načepovat kofolu. Krátkým a hlučným entrée jsme vstoupili do altánu, kde mě při mých fotografických pokusech iritovaly sýkorky svou neposedností.
Modrá obloha nad námi a Mordor před námi
Očekávání bylo, že budeme procházet hlavně Českem, ovšem szlak turystyczny vedl víceméně Polskem. Stezka se zdála býti stejnorodá, ale Tom ji zpestřoval tím, že v každé chalupě očekával ono občerstvení na Filipce s kofolou a langoši, neboť se domníval, že jsme tam čirou náhodou mohli zabloudit. Na Malém Stożku konečně došlo k vyslyšení Tomova neustálého prahnutí po půl litru kofoly, byť za polské złoté. Oproti plísňové kofole z chaty Gírová tohle pohladilo po duši. Jedinou vadou na kráse tohoto skiareálu byl puch sirovodíku na sjezdovce, zřejmě jsme se procházeli po stropu pekla.
Mapa naznačovala, že se blížíme k Velkému Stożku, což předznamenávalo poslední velké stoupání našeho výletu. Zde na hřebeni nás poprvé potkaly dechberoucí výhledy, bohužel jen na Polsko, Česko nám bylo skryto. Zábavu zajišťovaly také intenzivní přechody mezi polskými a českými hranicemi, takže člověk si musel navykat na zmatky lehce rozdílného značení Klubu českých turistů a Polskiego Towarzystwa Turystyczno-Krajoznawczego.
Velký Stożek nám odčerpal mnoho energie a donutil nás k několika krátkým pauzám. Nikolivěk, že bychom byli u konce s dechem, ale nechtěli jsme se přehřát a zpotit. Cítili jsme se jako psi v rozpáleném autě nebo tak nějak. Být zpocený v zimě je velmi nebezpečné a člověk by pak mohl prochladnout, radí Tom s Madlen.
Na této hoře byla velice pěkná dřevěná chata s uvítacím zpěvem opilé polské občanky, výkon hodný Metropolitní opery v New Yorku. Nenechte se však odradit, toto schronisko vám poskytne bohaté občerstvení (s plakáty a celkovým designem jako z 90. let) a malebné panorama. Jelikož jsme měli kupu vlastního jídla, sedli jsme si ven na sněhem zasypané lavičky a jako sovy jsme si užívali výhledu na Wisłu za zády.
Tip: Pokud nezvládáte převýšení, kopec vám připadá nezměrně vysoký, dívejte se do země a nezvedejte zrak, nebude se vám zdát vůbec vysoký.
Proč už sněžnice nechceme nikdy spatřit!
Jakákoliv situace, ať už je sebehorší, má schopnost se zhoršit.
murphyho zákony
Podle naších propočtů s buzolou nám už zbývalo jen zhruba třináct kilometrů na Hrčavu – Trojmezí. Původním plánem naší cesty bylo dojít na Čierne pri Čadci a vlakem přes Čadcu dojet domů, což je našim velkým nesplněným snem. Ale člověk míní a Pán Bůh mění.
Za chatou se trasa přeměnila do podoby zákopů a my se v představách propadli do válečné a totalitní reality. Dovolíme si citovat pár nově objevených veršů od Karla Kryla:
Cesta je prašan, a led, a udusaná stezka, [OBROVSKÁ ČERNÁ SKRVNA OD INKOUSTU]
Bohužel, zbytek se nedochoval, ale oslí můstek nás dovedl k debatě nad pohraničníky – vybouchly by miny pod metr hlubokým sněhem? Utíkali lidé za hranice ukrytí v kládě po řece?
Na Kiczoře u rozcestníku jsme zjistili, že mainstreamoví turisté využívají pouze červenou stezku a zelená je stvořená pro blázny se sněžnicemi jako jsme byli my – stručně řečeno: nikdo normální by tam nešel. No, co nám zbývalo, plni údernického odhodlání jsme se vrhli plnit plán naší jednodenky… hurá na sněžnice!
Začali jsme pociťovat letní vibe ze zlatavého západu slunce a z dálky na nás shlížel Gerlachovský štít. Horký čaj dolil sílu, ale přesto sestup to byl úporný. V jeden moment nás vyděsil podivný zvuk v lese, který jsme přisuzovali medvědovi. Několik minut poté nás začala opouštět morálka, kterou jsme podporovali kinder čokoládou (Tom viděl na každém stromě rozcestník a já myslela na jarní oblevu).
Madlen spadla do sněhu na sněžních, neboť se zalekla medvěda a MOC PYLA!!! - tohle Tom psal, když byl opět opilý, klasika
Sáhli jsme si na dno našich fyzických i psychických sil. Pak nás však rozesmál vánoční stromek s extravagantním dekorem. A hle! Naše oči spatřily vyhrnutou cestu a místní domorodce se sáněmi po ni kráčející. Narazili jsme na oázu v poušti.
Místní náčelník nám poradil, jakou cestou se vydat do Bukovce. Ostatní na nás házeli pohledy plné lítosti a soucitu – dva trosečníci, co si s nefalšovaným nadšením sundávají sněžnice (snad už nadobro) a na zemi popíjí english breakfast.
Radu jsme dostali dobrou, ale náš orientační smysl nepracoval zrovna nejlépe – nebo, jak se to vezme: dá se tohle považovat za zabloudění, naše selhání? Hned v první zatáčce jsme sešli ze stezky, ale někam jsme přece jen šli, a navíc, nad hlavama se nám rozprostírala krásná finská noc.
Naše procitnutí v Istebne
Jako Jeníček a Mařenka jsme v černočerné tmě vyhlíželi světýlko, až jsme na jedno velké narazili – Istebna.
Nevpadli jsme do spárů Ježibaby, to ne, ale jako první nás mile přivítala benzinka. Bukovec na nás čekal na míle daleko, a tak nás popadl nápad, že budeme tancovat s mapou a buzolou okolo pumpy, čimž bychom zcela jistě přilákali sběrače stopařů.
V tom okamžiku Tom uslyšel zvon telefonní, neb jeho mamka podala žádost o geolokaci. Vůli nás bylo vyplnit zájem její a proto jsme pádili k nejbližšímu identifikačnímu bodu – autobusové zastávce. Jsme v Istebně, jaké to překvapení!
Přijel malý turistický autobus s nepříjemným řidičem, směr Cieszyn. My jsme s nadšením, které krátce nato vystřídalo zklamání, zjistili, že nemáme potřebné złoté v hotovosti. Jako na Sibiři: třásli jsme se ukrutnou zimou, drkotali zuby, omrzaly nám prsty, a půl hodina čekání na další autobus před námi. Zachránil nás však symbol polské komerce – Biedronka. Poskytla nám střechu nad hlavou, teplo, kinder čokolády a bankomat.
Zlý bankomat nás chtěl ošidit o peníze a nabídl nám jejich vlastní převod (těžce nevýhodný). My jsme se však nedali a ušetřili jsme stovku odmítnutím jejich nabídky.
Přesouváme děj opět na zastávku: Příjíždí autobus srovnatelný s těmi, které vidíte v Česku. V něm sedí hodný řidič. Autobus má povahu taxíku, většinu cesty jedeme sami. Využívám tohoto komfortu a převlékám mokré ponožky, suším chodidla a navlékám nové, suché, ponožky.
Živí a zdraví jsme dojeli zpět do Cieszyna, kde naše epická stezka začínala a teď končí.
Neldamotu zdar! – Nazdar!
Závěrem:
- Na Hrčavu a do Čadce jsme opět nedorazili.
- Funkční materiály mají něco do sebe, ale džíny jsou džíny.
- Máme rádi českopolské pohraničí.
- Rohlík s medem je k jídlu.
- Nový milník v životě: Poprvé jsme cestovali na vlastní pěst do a v zahraničí.
- Sněžnice patří do popelnice! 🙂
Bingo
<Bude zítra doplněno>