Neldamot nezmizel, Neldamot žije. Neldamot byl, je a vždycky bude.

Neldamot Pictures uvádí dadaistický film s prvky dramatu a suchého černého humoru (beze stop se smíchem, dbejte prosím zvýšené pozornosti). Ukončete výstup a nástup, dveře do světa dobrodružství na hraně života a smrti pod ochranou děda Praděda se právě zavírají. Není důvod prodlužovat úvod.

Kdo je připraven, bývá překvapen. Výprava do Altvatergebirge se plánovala dny, týdny, měsíce a roky, aby po příjezdu do výchozí stanice nastalo pro jednoho z nás šokující zjevení. Předbíháme, a to není v Tomově stylu (nastupuje do autobusu vždy jako poslední), vraťme se na začátek – tedy konec fronty.

Cesta tam, ne zpátky

Odbyla půlnoc, pak první hodina ranní, druhá, třetí, čtvrtá… Hodina bývá dlouho trpělívá, ale pak odbíjí – pátá. A my razili heslo: spánek je pro slabé! Sraz byl na autobusovém nádraží ve Frýdku-Místku. Tom přijel pozdě o celých šedesát vteřin.

Přijel vlak, velikánský. Měl mnoho kol a mnoho oken. A mašinka hvízdala blahem: šťavnatá to nafta. Zatímco si užívala hostinu, dovezla nás do Kunčic. Její kolegyně pak do Svinova. Jízda zněla jako běh bagroslonů.

Na Svinově, lúka betonová je, tam kde převeliké mosty a lidé po penězích hladoví jsou (zjevně Klondike), tam Madlenka hledala nástupiště číslo jedna. Ach, jaká to pomíjivost! Všechno je to marné. Tom už z předchozího dnové vědějíc, která zastávka to jest, se neshovívavě jen chichotal sledujíc Madlenku vzdalujíc se dál a dál: chich. Hledaní bylo stopnuto časovým presem. Inu, a proč Madlenka se tak vzdálila od náleziště pokladu? Tom jí v předchozím dnové podal informaci rázu takového, že lze se jen velmi ztěžka dopátrat autobusového nástupiště. Madlenka slepě věřit svému milému neměla. Autobusové nástupiště, jehož se Tom v předchozím dnové ne a ne dopátrat, leží třicet dva metrů od vchodu do nádražní haly – přímo naproti, žádné jiné zastávky tam nejsou.

Záhy jsme obsadili místo v autobuse jedoucím až do samotného srdce Jeseníků, Karlovy Studánky. Původní elán střídala těžší a těžší únava a tma se začala proměnovat ve světlo. Záře načas rozzážila i naše myšlenky na brzkou budoucnost v momentě, kdy naší pozornost zaujmul nový důležitý poznatek – náš spoj jede až na Ovčárnu. Únava je slepá, znělo to lákavě. Síla naší mysli však vypjala svaly úrovně Arnolda Schwarzennegera a tohle pomyslné pozlátko zlikvidovala. Jsme silní jako molitanová pěna.

Ledovka = Deus ex machina

Po výstupu z autobusu následovalo překvapení velikosti Mount Everestu pro Toma, velikosti Møllehøj pro Madlen. Místo, které zvrátilo celý den, se vynacházelo pár metrů od zastávky u rozcestí Hvězda. Tam skončila normální část Tomova výletu. Zde se všechno změnilo. Do cesty se nám postavila skleněná (rozuměj: zledovatělá) cesta. Po vzoru jiných dvou předchozích turistů Madlen vytáhla nesmeky a navlékla je na své pohorky. Byla zachráněna. Sklo se stalo jejím tartanem. Lesní stezka potenciálním běžeckým stadionem. Pro Toma se kol rozprostřela hala Polárka, jen brusle zůstaly doma. Tom ručkujíc po větvích stromů, držíc se Madlenčina rámě a kmenů, trabantí chůzí se posouval kupředu. Pohled na něj byl pln lítostí a zdravé škodolibosti. Znenadání se z něj mohly stát sáně bez řidiče, který by řídil jejich osud.

V centru Karlovy Studánky nás čekal odlov kešek (víme, co je to taktit) a Toma ochutnávka jeho druhého nejoblíbenějšího nápoje – železito vaječné minerální vody tryskající v pitném pavilonu. Mířili jsme k vysněnému údolí Bílé Opavy. Nebyli jsme si jistí, zda se ubíráme správným směrem, nicméně – šli jsme a došli jsme. Všechny cesty vedou do Bukovce.

Péče o seniora

Jak začátek, tak průběh celé cesty vzhůru na nejvyšší vrchol Moravy a Slezska, Praděd, byl lemován výstražnými cedulemi upozorňující na vstup jen na vlastní nebezpečí. Nejsme žádní saláti (Tom zde nakrátko uvolnil svůj nebenevolentní vztah k anarchismu a roli hrál rovněž jeho pud nesebezáchovy). Dvě turistky se obrátily, my bruslili vstříc svému osudu. Proč? Kvůli té zasněžené a zledovatělé nádheře, azurovému nebi a sluníčku rozradostňujícím vrcholky ztepilých stromů. Divili jsme se světa kráse o vlasy nestarajíce se. Poprvé jsme zaregistrovali rampouchy, které se odshora rozšiřují. Pohledy byly opojnější než kofola s rumem. Příroda vytvořila nesčetně mnoho skleněných, naprosto transparentních prvků. Krajina vypadala jako police se skleničkami a štamprlemi. Asi to byla alkoholička, anebo nám chtěla naznačit, že my sami patříme do protialkoholní léčebny.

Tom tak nevypadá, ale kdyby jeho fyzická stránka byla strom, tak obvod kmene by činil tak 500cm. To máte kolena, chůzi na chůdách a neschopnost ovládat iVysílání ČT. Tohoto dne se k tomu přidalo nutné podpírání při chůzi. Co povídám ovšem není tak jednoznačné. Nic není černobílé. Tom se občas měnil v Edmunda Percivala Hillaryho – škoda, že si nevzal lezeckou obuv, vyšlo by to nastejno, ale aspoň by to působilo stylově. Byť obdivovatelů by to moc nemělo, spočítali bychom je na prstech jedné ruky. Některé úseky byly naše mozky obalovány otazníky, zda tohle Tom pokoří a projde dál do další úrovně. Vždy se tak stalo. Asi proto, že Tom je závislý hráč počítačových her a je zamilován do zabíjení času.

Cesta se nám nezdála nikterak fyzicky náročná (když pomineme Tomovy artistické kreace hodné cirkusu Humberto). Převýšení jsme překonali, aniž bychom ho nějak pocítili. Věrní čtenáři ví, jaký Mordor si pro nás připravil Velký Stożek. Tohle působilo jako zdolání Skaličáku.

Zatímco Madlen vykonávala Armádu spásy Tomovi, oba při tom stačili luštit úkoly k další kešce a radovat se z nádhery, kterou jim svět nabízí. Jako natruc se jim v závěrečné etapě údolím Bílé Opavy začali zjevovat turisti. Bez pozvání, to se přece nesluší mezi cizími lidmi. Toffifee Tomovo bříško nenasytilo. Jakmile jsme opustili stezku podél řeky, naskytnulo se příhodné místo pro odpočinek a doplnění energie. Sedli jsme si na lavičku a ostré slunce ze sněhové pokrývky tvořilo koberec blyštivých diamantů zatímco Tom jedl krále sýru. Žádný kanibalismus, ale hermelínismus.

Efekt to mělo jako zastávka pro auto s prázdnou nádrží na benzínce. Plni paliva jsme vyrazili dál. Madlen tankovala horký černý čaj, Tom vychlazenou minerálku. Žluto modrá stezka byla úzká, při střetu s dalšími turisty notně nepohodlná a schopná obstarat kuriózní situace – za co jiného pokládat to, že jedna paní pokládala Toma za svého manžela, který se brodil sněhem daleko za námi. Co když je ale všechno jinak, než se zdá…

To máš (před hodinou obeznámen, že M. zde byla na podzim): Všimla sis někdy, že by se tu lyžovalo? Vůbec si nepamatuju, že by tu byla lanovka (rozuměj: vlek)

Madelaine: Ani ne. Nebyl sníh. Na podzim se nelyžuje.

Rekonstrukce konverzace u vleku vedoucímu na petrovy kameny

Praděd na konci tunelu

Madlenka měla vůči Barborce předpojaté antipatie. Záhy se ukázalo proč. Čekal nás nejtěžší úsek z jinak nenáročné túry. Skončil však rychle jako válka o Těšínsko. Před námi se rozprostíral zbyteček území, které nám zbývalo dobýt k dobytí Pradědu. Povrch byl pro Toma čím dál víc přívětivější – smích ztrácel na intenzitě. Sněhu bylo víc a víc. Nastával jiný miniaturní problém. Ten se týkal nás obou a opravdu jen lehce nám připomněl brodění se po kolona sněhovou pokrývkou na Javorovém vrchu a sněžnice.

Po napojení se na cestu vedoucí od Ovčárny jsme dorazili do civilizace. Desítky a desítky lidí se sáněmi, na běžkách nebo městští lidi vyrazivší od autobusové zastávky Malá Morávka, Ovčárna, Točna. Pohled na stále přibližující se vysílač nás popoháněl dál, byl to náš motor. Náš zrak poutaly Petrovy Kameny, v jejichž okolí zářil pás něčeho neidentifikovatelného. There’s UFO’s over Jeseníky and we ain’t too surprised.

Výhled do kraje nám tížil pás stromečkové clony. Kde to jedle a smrky dovolily, ukázal se nám rybník vyhloubený do vrcholku jedné hory. Dál se to ve ‚‚výhledovém‘‘ ohledu jen zlepšovalo. Afirmace – říkejte si to každý den po probuzení: den ode dne je lepší a lepší. No a pak to v druhém ohledu bylo jen horší a horší: spadli jsme do spáru fénu s výkonem 100000… W (normální větrná elektrárná má výkon 3-5 MW). Fučelo to ze všech stran. Věříme, že to bylo spiknutí děda Beskyďáka a Praděda odvát nás ke Krakonošovi. Vítr-kadeřník si pohrával s Tomovy vlasy a stvořil nový účes à la růže z jericha.

Kol nás se rozprostíralo bílo. Někdo rozsypal nekonečné galony krystalového cukru. Willy Wonka nám akorát při vstupu do televizního studia opomněl propůjčit brýle proti bílé tmě. Tom má fazole, Madlenka čočky (teda fazole). Přežili jsme. Jen naděje na kešku, jež jsme věnovali úsilí uhasla tak rychle jako když se na svíčku vylije aquapark. Ležela někde pod lavinou bez naděje na odlov, její ostatky vyzvedneme na jaře. Vrátíme se!

Zdolali jsme vrchol. A stali jsme se silnějšími. Po překonání každé hory i hoře se z nás stává stále větší a větší argentinosaurus. Chtěli jsme ještě více posílit: v restauraci jsme spořádali jídlo s horskou přirážkou.

Původní plán zněl: vrátit se zpátky do Karlovy Studánky po zelené. Dopadlo to jako vždy. Plány jsou k ničemu. Když plánujeme, víme, že to dopadne jinak. Nikam jsme se nehnali, role Dana a Emila Zátopkových jsme odložili. V klidu nás další desítky minut hostilo ono restaurační zařízení s cenami našponovanými jako na Pražském Hradě, výhled nám však nabízelo jedinečný.

Neexistuje žádný konec. Neexistuje žádný začátek.

Cesta zpátky utíkala jako do pohádky, jako do příběhu o Čuku a Gekovi, kde se lidé po stehna brodí sněhem rozprostřeným v tajze. Zlým duchem pronásledujícím nás na každém kroku byla extravagantní rýma zjevující se na konci Tomova nosu jako myšlenka z černého svědomí. Byla tam pořád. Div, že ten orkán jí nesfoukl jako svíčku na narozeninovém dortu.

Vlekem tohoto výletu bylo téměř čtyřicetiminutové čekání na autobus. To v neldamotské kultuře není zvykem – čekat na dopravní spoj. Neldamot vystihuje spěchání a chaos v závěru kouzelených cest.

Naše dnešní dobrodružná cesta končila u chaty Ovčárna. Volné minuty jsme strávili v zákopovém iglú. A sedíce na letní předzahrádce Ovčárny vedli zákopovou válku zákeřnými otázkami typu ‚jaká je tvá oblíbená barva nebo jídlo‘. Alternativou pasivní aktivity bylo obcházení parkoviště dokolečka dokola na dohánění kilometrů, do toho se však naše nohy dvakrát nehrnuly. Krácení času nevyplňovaly jen otázky, ale i společná tvorba příběhu o dědu Beskyďákovi. Tom nastavoval děj a Madlen se jej druhou větou snažila dovést ke konci. Těžko říct, proč to Tom tak rychle utnul. Pravděpodobně se příliš upnul na sledování příjezdu autobusu. Vyhlížel ho netrpělivé jako novofundlanďan nalepený na sklo okna vyhlížející svého páníčka vracejícího se po celém dni stráveném v práci domů. Jakmile si Tomovy zraky povšimly příjezdu dopravního prostředku, který se až za patnáct minut stane naším dopravním prostředkem, pelášil rychle a zběsile na zastávku Madlenku popadnuvší.

Život je cesta, která vede domů

Country roads, take me home
to the place I belong.
Silesian Beskydy Mountains mamma,
take me home country roads.

Prvních deset minut jsme drželi tu výsadu sedět na předních místech a sledovat, jak cesta ubíhá přímo z centra dění, jak to dělávají zpravodajci. Pak jsme však byli vykázáni, aby se zde posadil řidičův kámoš. Protekce a korupce v postsovětských zemí je hluboce zakořeněná.

Ze dne se stala noc a z bílé černá – sedli jsme si úplně dozadu. Změna je život a často posun k lepšímu. Uvítaly to zejména obratle. Zde jsme měli rozhled jiného druhu, jako z lesního posedu.

Původní elán střídala těžší a těžší únava a světlo se začalo proměňovat ve tmu. Probouzející se pouliční lampy a lustry stovky domácností nám byly světluškami provázející nás při závěru putování. Skla autobusu nám postupně tajily víc a víc z toho, co je venku k vidění. Nastavovala zrcadlo našim vlastním tvářím planoucím sladkou únavou.

Zlatá horečka na svinovském nádraží toho večera opadla, nikdo nás neoslovil, zda by nás nemohl oloupit. Vyhrotilo se to nečekaně v Kunčicích při čekání na přípoj, když jsme se navzájem boxovali rukavicemi. Z perónu se stal neldamotský ring, z něhož vyšla vítězné Madlenka. Women have the power to move mountains.

Naše cesty se na čas rozešly za svitu luny na zastávce Frýdek, žel. st. Každý měl trasu návratu odlišnou, ale nitro bohaté o totožné zážitky. Tento den se zakládá do výkladní skříně Neldamotu.

Neldamotu zdar! – Nazdar!

Závěrem:

• Poprvé neldamotská noha stanula na povrchu pohoří Jeseníky.
• Naše hrdla nepolkla loka kofoly.
• Nesmeky usnadní značné úseky.
• Tom je pevný ve svých názorech. Nepodlehne nesmekům.
• Samotný hermelín je k jídlu.