Jack Dawson obětoval život pro Rose DeWitt Bukater. Abrahám dle Starého zákona na příkaz Boha vydal na oběť svého syna Izáka. Mnozí nedbajíce barokního „Memento mori“ vymění své možné štěstí za peníze a kariérní vzestup. My dva jsme za jeden náš neldamotský nápad, jehož krásy se budu snažit v tomto článku výstižně popsat, rovněž zaplatili – ne však životem (to by se článek nenacházel v rubice Cesty, z kterých jsme se zatím vrátili).

Jako staří Řekové jsme do pomyslné klenotnice odložili pro mnohé vzácnou obětinu – spánek. Narozdíl od některých příkladů vyjmenovaných úvodem jsme ovšem získali mnohonásobně více než-li ztratili. Ale my jsme schopni oželet leccos pro dobrodružství a potěchu oka i duše!

Doping jménem neldamotein

Červenec minulého roku se přehupoval do své poloviny a den do své poslední čtvrtiny. Madlenka a Tom s batohy na hřbetech klusali od místeckého splavu U Žida směrem na Bašku (z toho vyplývá, že z nejkrásnějšího pohledu na svět se můžou těšit právě tyto batohy). Nos, nejpřirozenější kompas, nás naváděl na Lysou Horu. Letní řeka k sobě vábí množství otravného hmyzu – ochránila by nás jedině koupel v repelentu. V Hodoňovicích nás čekalo malé zaškobrnutí. Šli jsme jinou cestou, než jsme zamýšleli. Naštěstí vedla tam, kam jsme měli namířeno.

„Špatně jít vlastní cestou je lepší než jít správně cestou někoho jiného.“

f. m. dostojevskij

Každý krok nás více a více přibližoval k Frýdlantu nad Ostravicí a k stále intenzivnějšímu soumraku. S kapkou představivosti jsme procházeli zooparkem. Prženským úsekem řeky Ostravice se brodila volavka. Začátek Frýdlantu byl voliérou pro srnku, která na nás nestoudně vyplazovala jazyk. Možná z nás utrpěla šok (vypadala na to), a to by nebyla tento výlet poslední.

Po cestě naše oči pravidelně vzhlížely k vrcholu, jež se hodláme na přelomu magických chvil, kdy umírá jeden den a druhý se rodí, pokořit. Zdálo se to nedosažitelné. Asi jako dospělost sedmiletému dítěti. Asi jako hypotéka.

Centrem města nás již provázela regulérní tma. U cyklostezky na břehu Ostravice čekala na odlovení keška. Nebyla k dosažení z chodníku. Tom projevil odvahu velikosti Johanky z Arku s nezamýšlenou sobeckostí Mr. Beana. Do ostrého neprostupného křoví se vrhl s obdivuhodným nadšením a čelovkou. S Tomem se neztratilo všechno světlo, všude kol poletovaly drobné živé lampičky. I tak se Madlenka cítila mezi remízkem a zahrádkařskou kolonií sama. Hlídajíce jak svá, tak Tomova zavazadla, pomýšlela na to, jak je toto místo ideální pro zločin. Jakoby nějaký zlomyslník pozastavil v Greenwichi čas. Zaměřme se však na situaci realisticky – otěže času držel Tom, a ten cválal v kočáru lehkomyslnosti více než dvacet minut. Návrat to byl ovšem vítězný, jako z bitvy u Midway pro Američany.

Kráčeli jsme večerním Frýdlantem debatujíce o brzké budoucnosti. Pěšky či vlakem na Ostravici? Tom, s kapsami prázdnými, hlasoval pravěce a finančně úsporně pro pokračování po vlastních. Madlenka, s kapsami plnými, znajíce výdobytek průmyslové revoluce, fyzické limity vzhledem k spánkovému deficitu a dobu trvání chůze, byla pro mašinku. I dalo se na slova nejmenované vůdkyně výpravy.

Na Ostravici nás vláček dopravil krátce před půl jedenáctou v noci. Vůbec poslední spoj, který do této stanice tento den dorazil. Někdo jde konformně spát, někdo srdnatě odhazuje minuty spánku do popelnice a vzpírá se spánkovému systému v boji proti konvenční zabedněnosti.

Nedaleko od nádražní budovy jsme nenabyli další objevenou keš, ale zjištění, že je zde vskutku živo a Tom se tak musí cítit jako mezi svými. V okolí blízké restaurace se pohybovala skupina alkoholem rozveselených a opět nemála mozkových buněk zbavených lidí. Trasa po Sepetnou byla naplněna několika podobnými setkáními.

Se sladce lákavým pocitem, že zítra dorazíme na vrchol, jsme stoupali po červené trase výš a výš. Blaženým pocitem navázaným na silnou motivaci jsme si dodávali kofein do žil. Odhodláním jsme klamali svůj zrak. Snažili jsme se vidět ve tmě dobře jako kočky. S hlavou zdviženou jsme sledovali mezeru mezi dvěmi řadami stomů po stranách. Ten pruh nočního nebe byl Mikešovi a Pacičce mapou, čelovkou, baterkou, kompasem, buzolou, vším. Okolo nás se rozprostíralo ticho přerušované praskáním větví a záhadným šustěním. Představa, že po horském masivu Moravskoslezských Beskyd právě putuje jen pár lidí, a my jsme jedním z nich, je kouzelená a dodává našemu nápadu na výjimečnosti. Zírali jsme do temné oblohy ohraničené větvemi, listy a jehličím vzrostlých stromů a nejistých metrů před námi. Nic v životě není předem jasné (‚‚Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš co ochutnáš.‘‘), ale jakoby zde platila ještě drsnější pravidla. Jako by tma hrála Bachovu Tokátu a fugu d moll – tak velkolepě zněly tyto chvíle, jejíž vlny nás unášely.

Odvaha být jiný, odvaha být svůj, odvaha žít svobodně

Za trochu dobrodružství šli bychom světa kraj,
šli s hlavami bláznivými a šli bychom obutí,
šli kdekoliv - ale v duši věčný jilm z Bukovce,
šli kdykoliv - však nás jen smrt umřít nutí,
šli spolu - abychom měli v srdci perly krásy.
Za trochu dobrodružství šli bychom světa kraj,
jak jen my, kteří zpíváme na cestách a tančíme. 

Madeleine Frida

Čas od času jsme atrakce. Někdy někoho rozesmějeme, zakomplexované jedince pohoršíme, zmatené ještě více zmateme… dokonce dokážeme přivodit šok, z něhož se vzpamatovat může být práce na nekonečná a nekonečně drahá terapeutická sezení. O zmíněné srnce bohužel nemáme žádné zprávy, jak si vede ve své léčbě.

Cesta začala být krkolomnější. Na řadu přišel kamenitý úsek. Nač kazit atmosféru? Jdeme vstříc osudu s holými čely. Čelovky spí v batozích. Je na uvažení Lysé hory, jak se k nám, nezvaným hostům, postaví.

Spatřili jsme daleko před námi světlo, naproti nám kráčela perníková chaloupka na kuřích nožkách… Ne! Nohy to byly lidské. Okna byla oči. Byli to lidské bytosti – turistka a turista. Z jejich strany na nás proudily nekonečné zástupy otazníků. Hotová fronta otazníků, jako na banány. Otazníky metamorfovaly do zděšených vykřičníků. Hlavy se cizincům plnily nevyřčenými otázkami až téměř k prasknutí. Naše zjevení je omámilo. Potemnělé obličeje Toma a Madlenky, které do této chvíle objímala jen tma, měsíc a stíny, byly rázem osvětlené jako vánoční strom v Rockefellerově centru. Nemohli se od nás zděšením odtrhnout. Světla jejich čelovek jsme cítili na svých bedrech ještě spoustu kroků poté, co jsme se s nimi míjeli.

Pod dohledem velkých králů minulosti

Cesta na vrchol s jednou krátkou přestávkou utíkala bezděčně. Časem jsme i zakryli svá čela. Přiznáváme, že v následujících etapách to bylo nápomocné.

Neuvěřitelné se zdálo být blíž a blíž. Výhledy do spící krajiny, osvětlených městských civilizací, na silnice lemované lampami a nepřehlednou temnou oblohu s hvězdami v nás podporovaly velkolepé pocity. Stáli jsme vedle sebe a koukali a cítili jsme se jako v jiné dimenzi. Na takovém místě, v takovou hodinu, se zdají být lecjaké problémy malé jako zrnko písku. Zdá se to být jako nejvhodnější ‚‚nástroj‘‘ na rozeznávání toho, co je v životě důležité. Tady se všechny životní hříčky rozřeší (poznámka Madlenky: ‚‚až na to, co si mám ráno obléct‘‘).

Řeknu ti něco, co mi vyprávěl můj otec. Vidíš ty hvězdy? Ze všech těch hvězd shlížejí velcí králové minulosti. Kdykoliv se budeš cítit sám, vzpomeň si, že ti králové jsou neustále s tebou, a s nimi i já.

Mufasa

Poslední úsek na Lysou před námi! Cesta se zúžuje, kamenití a vysílač se neustále zvětšuje. Míjíme památník lysohorským obětem a uvědomujeme si to štěstí, že jsme tady. Mezi pocity vítězí nadšení. Jsme na vrcholu! Menší a malá figurka vysoko nad celým krajem. Tisíc tři sta dvacet čtyři metrů nad mořem! Ticho. Tma. Samota. Chaty skrývající uvnitř tajemství. Kolik je tu lidí? My dva a kolik dál?

Něco před čtvrt na dvě v noci jsme stanuli před obeliskem a uvelebili se na lavičce. Duše nám jasaly. Cítili jsme se šťastní, asi jako Forrest s Jenny sedící na větvi urostlého stromu. Jsme v noci na nejvyšším vrchu Moravskoslezských Beskyd! Co jsme dělali včera? Spali. Co jsme dělali před týdnem o této době? Spali. Co jsme dělali před šedesáti osmi dny? Spali. Tentokrát jsme v čas, kdy nemluvňata a Tom spí, doputovali až zde, trochu dál než do vlastního pokoje.

Vydali jsme se na průzkum jako trosečníci na pustém ostrově, kteří v každém průměrném filmu objeví zdroj potravy, pitné vody a zároveň nebezpečí, kterému se budou muset ubránit. Xanax nebyl zapotřebí. Vrch obývaly jen mumie, které se nejvíce koncentrovaly v blízkosti televizního vysílače (rozuměj: spáči ve spacácích). Převzali jsme na sebe se samozřejmostí zodpovědnost respektujícího a submisivního rodiče, který našlapuje kolem dětské postele po špičkách a ani nedutá, aby ho dítě následně netyranizovalo lvím řevem.

Po delších chvílích hledání jsme na prostranství před chatou Emila Zátopka rozbili náš bezdomovecký stan. Panorama rozprostírající se před námi patřilo jen nám, těm, kteří pro něj vyronili slzy potu na čele. Světlo noci, šramot našich kroků a nevyplněné desítky a desítky minut před námi.

Američtí vědci prokázali, že největší tma je okolo půlnoci, a my jim dáváme za pravdu. Od půlnoci se postupně rozednívá a venku si nepřipadáte jako v noci, ale v unaveném a opojeném ránu.

Rozložili jsme deku. Tom vytáhl prasklou nafukovací karimatku, která již svou funkci nenaplňuje, ale ne/funguje jako provizorní přikrývka. Leželi jsme a ovíval nás chladný vzduch. Jako bychom měli střechu nad hlavou, ale dům beze stěn – tělesná teplota sestoupila pod svou komfortní zónu.

Zbývaly zhruba dvě a půl hodiny do počátku východu Slunce. V takové situaci neexistuje nuda a únavné čekání. Tom si myslel, že usneme – poloviční pravda. Tom ano, Madlenka ne. Ne každý totiž absolvuje pravidelný výcvik spaní po obědě již od útlého věku a přenáší si to přes všechna léta do svého mladistvého věku. Vždyť to patří do věku, kdy nadáváte na mladé lidi! Kdyby Tomova fyzická stránka byla strom, tak obvod kmene by činil tak 500cm. 

Nejlepší věci nemají cenovku

Máme rádi východy a západy Slunce i když nejsme smutní. Stejný proces, ale pokaždé jiný – tempem, zbarvením, náladou, počasím. Na planetce B612 bychom pro takovou podívanou posunovali židlí velmi často, možná víckrát než třiačtyřicetkrát. Naším domovem je Země, tudíž nemáme takové vymoženosti jako Malý princ, proto podnikáme, co podnikáme.

„Když uděláte něco vznešeného a krásného a nikdo si toho nevšimne, nezoufejte. Slunce vychází v plné kráse každé ráno, i když většina jeho publika ještě spí – až na občany Neldamotu.

John ono lennon, 2023

Od půl čtvrté se svět začal vybarvovat. Z pouzdra vytáhnul nejprve růžovou pastelku, pak si začal pohrávat s načervenalou, oranžovou, žlutou… Nikdy by mě nenapadlo se se zaujetím dívat na kohokoliv, kdo vybarvuje omalovánku, ale obloze uděluji čestnou výjimku. Obloha je bezedná studna nápadů, bezednější než bezedný nápoj v IKEA. Čepuje to, zdá se, spousta lidí. Okolo čtvrté přicházejí další nadšenci. Kino za chvíli odbije začátek promítání. Kde koupit sladký popcorn?

Nadešel film v přímém přínosu, na který jsme si v hlavě vyrobili vstupenky. Hory, na něž jsme shlíželi, si nemohly vybrat kostým, každou minutu se měnily (Někteří by řekli: to je Madlenka, která každé ráno tápe nad výběrem oblečení!). Postupně si hory nasadily žhavou sluneční korunu, kterou pomalu předávaly nebi.

Nedokoukali jsme to do konce. Podíváme se příště na druhý díl. Krátce před pátou hodinnou ranní Madlenka a Tom začali sestupovat. Plní elánu a bez bielých tenisek cválali po žluté turistické trase směrem na Krásnou. Batohy v sedlech jejich hřbetů si užívaly nejkrásnějšího pohledu na svět, neb počínala zlatá hodinka.

Neldamotské cesty ne tam, nýbrž zpátky, jsou naplněny shonem. Vykupujeme si to tím, že se nestresujeme nákupy před Vánoci a Velikonoci.

Vyměřujeme, zda je v lidských silách se do 7:19h. dopravit na zastávku Krásná, Nižní Mohelnice, Lesní správa. Musíme získat náskok! Kdybychom vám to řekli, nevěřili byste, ale my jsme rychlí jako vítr. Cesta nám místy pod nohama podklouzávala. Kamenitý povrch není vždy spolehlivý, ale my jsme my, a my se držíme statečně. Narazili jsme na několik turistů mířící vzhůrů. Tom tvrdil, že cestu zná moc dobře, po více než jednu třetinu cesty však tvrdil: ‚‚A teď za chviličku se už objeví otevřená louka.“ Jenže louka dlouho a dlouho nikde. Asi se přestěhovala.

Běh přinesl své ovoce. Na zastávce nás čekalo několik minut čekání, jednak na autobus č. 18, jednak na spánek, který se nám stále neopovažoval vkrádat do těla.

Tom dal Madlence sbohem ve Skalici (pro dnešní den). Občan Neldamotu může být jak na pozici matoucího, tak mateného. To dokazuje Tomův případ: bloudil. Nakonec nalezl cestu domů. Madlenka vystoupila ve Starém Městě a kráčela po povrchu, na kterém s Tomem stála před asi čtrnácti hodinami. Jakoby se Neil Armstrong vrátil na místo činu. Nastávala slunečná noc. Nevíme, jak Tom, ale Madlenka mhouřila očíčka až do druhé hodiny odpolední.

Neldamotu zdar! – Nazdar!

Závěrem:

• Bděli jsme bezmála DVACET ČTYŘI hodin v kuse.
• Vzpamatovávali jsme se z toho dva dny (kam se ale hrabeme na srnku…).
• Množily se naším směrem dotazy: Proč jste tam nepřespali? Máme jedinou odpověď: Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl.
• Jsme zakladateli FM-LH24.
• Spánek je pro slabé (a jeden z nás to myslí vážně)